„Dosáhli jsme své samostatnosti odporem a revolucí proti Rakousko-Uhersku; my jsme si svou samostatnost vybojovali na Sibiři, ve Francii, Itálii, jak to stručně řekl prezident Poincaré. Ta revoluce však byla zvláštní; její branná forma nebyla provedena doma na našem území, nýbrž za hranicemi, na územích cizích. Musili jsme se jako národ účastnit světové obranné války; bez této účasti bychom nebyli své samostatnosti dosáhli – jistě ne v té míře, ve které jsme jí dosáhli...“
T. G. Masaryk: Světová revoluce
Fotogalerie |
Po zamračeném nebi s deštěm a sněhem, jaké bylo v neděli, se v pondělí 28. října 1918 ráno nad Prahou vyjasňuje. Meteorologové zaznamenali jenom prořídlou oblačnost a čtyři stupně nad nulou.
V té chvíli dopisuje ve svém bytě jednapadesátiletý poslanec Alois Rašín zákon o vzniku Československého státu. Neví, na čem se dohodla Československá národní rada sídlící v Paříži se Spojenci, jestli na republice nebo na království, proto se vyjadřuje neutrálně.
O den dříve Národní listy a Venkov otiskly zprávy o ustavení československé vlády v zahraničí a portrét profesora Tomáše Garrigua Masaryka, nejpřednějšího českého exilového politika. Předsednictvo Národního výboru – Rašín, Švehla, Soukup a Stříbrný – se dohodlo, že jakmile přijde zpráva o kapitulaci Rakousko-Uherska, vyhlásí samostatnost. Politici, kteří odjeli do Švýcarska jednat s generálním tajemníkem pařížské Národní rady Edvardem Benešem, mají smůlu. Ale dál vyčkávat nemůžeme!
V neděli o osmé večer volal Rašín poslance Vlastimila Tusara, který ve Vídni zastupuje české zájmy. „U ministra vnitra jsem mluvil s plukovníkem generálního štábu Maxem Rongem,“ vykládá Tusar vzrušeně. „Měl plnou moc od císaře. Císař Karel žádal české poslance, abychom odjeli na frontu a působili na vojáky, aby ji neopouštěli. Je prý třeba zachránit před Italy válečný materiál v ceně mnoha miliard korun. Vždyť by jim padl do rukou jako kořist. Vojáci včetně českých utíkají z bojiště, neposlouchají rozkazy... Jedinou nadějí jsou čeští poslanci – aby přijeli a dodali jim morální odvahy. Ano, válka je prohraná, už několik dnů se jedná o míru. Odpověděl jsem mu, že podle našeho ujednání musí nejdřív Rakousko kapitulovat a potom mu budeme pomáhat při udržování pořádku. Ronge řekl, že to vyřídí císaři, a odešel. Potom přiběhl důstojník, kterého poslal šéf generálního štábu baron Arthur Arz von Straussenburg. Prý už nejde o dny, ale o hodiny, rozvrat v armádě se rychle šíří... Také viceadmirál Antonín Holub chtěl, abychom uklidnili české námořníky v Pulje, měli prý by zůstat na svých lodích do příměří.“
„Můžeme tedy čekat kapitulaci během několika hodin,“ odhaduje Rašín. „Rongeho znám, to je stvůra, přednosta vyzvědačského oddělení. Ten svědčil proti nám, když jsme s Kramářem stáli před vojenským soudem. Když jde takový člověk za českými poslanci, tak to musí prasknout za chvíli.“
„Budu vzhůru, budu čekat na Rongeho,“ ubezpečuje Tusar. „Jakmile se něco dozvím, zavolám.“
Rašín se pak spojil s advokátem Josefem Scheinerem, starostou Sokola. „Vypadá to, že s Rakouskem bude za několik hodin konec. Připravte všechno, na čem jsme se dohodli! Kdybyste něco potřeboval, zavolejte! Čekám doma.“
První česká milice se ubírá do Vršovic. (29. října 1918)
Hodinu před půlnocí se opět ozývá Tusar: „Žádné nové zprávy nemám. Možná, že zase něčím ucpali díru.“ „Spíš vidí, že by to bylo marné,“ oponuje Rašín. „A taky si nedovedu představit, jakým způsobem by dostali poslance na frontu. Rozjel jsem všechny přípravy. Jsem přesvědčen, že to zítra praskne. A kdybyste něco zjistil, pane kolego, hned telefonujte. Na spaní nemám ani pomyšlení.“
Čeští poslanci netuší, že v neděli 27. října 1918 ráno Italové zaútočili z levého břehu Piavy. Rakouské velení nemá žádné zálohy. Všechny pluky bojují na západním úseku fronty, kde nepřítel zahájil před třemi dny ofenzivu. Ale rakousko-uherští vojáci zahazují pušky a odcházejí z fronty. Večer Italové obsadili pravý břeh řeky.
Když se to odpoledne dověděl císař Karel, svolal korunní radu. Někteří ministři a generálové chtěli pořád bojovat, snažili se vymýšlet nemožné triky. Císař, který si patrně ze všech nejvíc uvědomoval, že je opravdu konec, nařídil ministru zahraničních věcí hraběti Gyulovi Andrássymu: „Pošlete prezidentu Wilsonovi nótu, že přijímáme všechny jeho podmínky pro jednání o příměří!“
Zatím v Praze
Před půlnocí se Rašín začetl do návrhů prvních zákonů nového státu, které připravil společně s Ferdinandem Pantůčkem, dvorním radou Nejvyššího c. k. soudu ve Vídni. Ale pak si uvědomil, že ten nejzákladnější zákon – zákon o založení Československa – chybí. Sedl ke stolu a začal ho sepisovat.
Musel to být zákon jasný a stručný, který by nikoho nenechával na pochybách, o čem jedná. Musí stanovit: státní formu určí Národní shromáždění v dohodě s Československou národní radou v Paříži, „veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti“, všechny úřady se podřizují Národnímu výboru, zákon nabývá okamžitě platnosti a provede ho předsednictvo Národního výboru. Škrtá a přepisuje, stále hledá stručnější a výstižnější slova a věty. Nakonec vtěsnal na jednu stránku pět paragrafů. Trvalo mu to necelé tři hodiny. „Seděli jsme se ženou až do rána, prohlížel jsem všechny plány, které jsme dělali, aby se na nic nezapomnělo,“ napsal později. „Noc utekla rychle.“
Ráno 28. října o šesté volá Rašína Scheiner: „Všechno je připraveno. Co nového?“
„V noci nic. Podle mého úsudku to teprve přijde.“ Potom Rašín telefonuje sociálnímu demokratu Františku Soukupovi: „Sejdeme se u Švehly!“ Vůdce agrárníků Antonín Švehla zastupuje předsedu Národního výboru Kramáře, který právě jedná v čele osmičlenné delegace domácího odboje s exulantem Benešem v Ženevě. Švehla bydlí na statku v Hostivaři, ale někdy přespává v kanceláři agrární strany na Havlíčkově náměstí (dnešní Senovážné náměstí). Cestu ze Žitné ulice k agrárníkům si Rašín prodlužuje procházkou přes městské sady.
„U Švehly bylo usneseno,“ napsal později, „přijde-li kapitulace, že převezme Národní výbor vládu a prohlásí samostatný český stát.“ Rašín se v redakci Národních listů domlouvá se Scheinerem. Český socialista Jiří Stříbrný půjde hned do naší kanceláře v Obecním domě, aby odtamtud zajistil chod dopravy, především železnice, a taky pošt. Všechno musí fungovat jako normálně. Další schůzka byla naplánována na půl jedenáctou v Obecním domě.
Průvod s volským potahem Dašicemi jako symbolický pohřeb Rakousko-Uherska. (29. října 1918)
Pomalý odchod od Habsburků
Ale než se budeme věnovat dalším hodinám 28. října, vraťme se k událostem, které mu předcházely a bez kterých by se odehrát nemohl. Nebude to daleko do minulosti – jen do roku 1917, kdy situace nevypadala pro vznik československého státu zdaleka tak dobře.
„Na počátku roku [1917] to byla ještě stále jen hrstka emigrantů bez vlivu na českou a slovenskou politiku v Rakousko-Uhersku a svádějící zápas o vedení krajanského hnutí. Nyní se konsolidovaná Československá národní rada jednak mohla oprávněně pokládat za mluvčí národněosvobozeneckého boje na domácí půdě, jednak disponovala dobrovolnickou armádou složenou především ze zajatců, z lidí svým způsobem reprezentujících masovou národní emigraci,“ napsal Karel Pichlík z Historického ústavu armády.
To, že se situace změnila, je důlesledek práce obdivuhodných samozvaných vůdců. Čtyřiašedesátiletý rakouský poslanec a profesor filozofie na Karlově univerzitě Masaryk mohl v roce 1914, kdy zazněly první válečné výstřely, odejít do zasloužené penze. Místo toho začal uvažovat o budoucnosti Čech, Rakouska a Evropy i o tom, co by on, bez ohledu na věk, měl dál dělat. Uvědomoval si, že Rakušané a Němci válku prohrají – vycházel z úvahy o hospodářském a lidském potenciálu obou stran. „Že by Amerika pomohla, na to jsem nepomyslel,“ řekl později Karlu Čapkovi.
Masaryk velice dlouho usiloval o zachování rakousko-uherské monarchie, samozřejmě s demokratickými právy pro všechny občany a s autonomií či federalizací pro národnosti. Ještě v prosinci 1912 se pokoušel o nalezení smíru mezi Bělehradem a Vídní – marně. Víru v mocnářství ztrácel postupně, jak si uvědomoval, že mezi rakousko-uherskými politiky neexistuje osobnost, která by dala říši nový směr. A když padesátimilionové Rakousko přepadlo pětimilionové Srbsko, cítil to jako morální políček.
Čtyřiašedesátiletý profesor si však brzy uvědomil, že Němci válku považují za boj mezi Germánstvem a Slovanstvem – že tedy jde o přežití českého národa. Požadavek samostatného státu Čechů a Slováků, který zformuloval, proto předal svým přátelům z Anglie a Francie. Koncem roku 1914 odjel do zahraničí. A potom v Paříži, Londýně, Petrohradě, Moskvě, Tokiu a Washingtonu začal prosazovat idealistickou představu: Dejte Čechům svobodu, rozbourejte Rakousko-Uhersko!
Brzy se k němu přidal profesor na pražské obchodní akademii a soukromý docent sociologie Edvard Beneš, který zakotvil v Paříži a udržoval spojení s domovem. Nakonec se připojil třetí – astronom slovenského původu Milan Rastislav Štefánik, nyní diplomat a hrdina v důstojnické uniformě francouzského letectva.
Na počátku čtvrtého roku války – nepochybně pod vlivem stále jasnějšího vítězství Dohody – se pak čeští politici na požadavku samostatnosti sjednotili. A ti, kteří s ním nesouhlasili, museli politiku opustit.
V neděli 6. ledna 1918 se v Grégrově sálu Obecního domu v Praze sešel „generální sněm poslanců zemí českých“. Na něm vyhlásili Tříkrálovou deklaraci: „Národ náš hlásí se o svou samostatnost, opíraje se o své historické právo státní a jsa prodchnut všecek vřelou touhou, aby ve svobodné soutěži s jinými národy svobodnými a ve státě svrchovaném, plnoprávném, demokratickém, sociálně spravedlivém i na rovnosti všeho svého občanstva vybudovaném a v hranicích historických zemí a sídel svých a své větve slovenské přispěti mohl k novému velkému rozvoji lidstva, založenému na volnosti a bratrství, přiznávaje v tomto státě národním menšinám plná rovná práva národní...“
Byla to hrdá a vzpurná slova. Ani slovo o Rakousku, ani slovo o Habsburcích! Jenom zmínka o „českém poselstvu na radě říšské“.
Jak oslabit Rakousko
Na diplomatickém poli nebyla samostatnost ovšem ještě v té době vybojována. Západní mocnosti chtěly pořád vyřadit Vídeň z boje a tím oslabit Berlín. Vždyť po bolševickém převratu v Rusku vzniklo nebezpečí, že milion německých vojáků se přesune z východu na západní bojiště a tam rozhodne válku. I když USA vypověděly Habsburkům 4. prosince 1917 válku, s likvidací jejich panování nepočítaly.
Ovšem v dubnu 1918 už vzkázal Beneš do Prahy: „Politická situace je výborná.“ Odhalení tajného vyjednávání císaře Karla prostřednictvím Zitina bratra Sixta Parmského definitivně zničilo všechny mosty Spojenců k Vídni. Tato jednání o separátní mír, podnícená císařovnou Zitou, probíhala celou zimu 1917-1918. Třebaže se jich rakouský ministr zahraničí Ottokar Czernin účastnil, jejich existenci v dubnu 1918 popřel. To Spojence vydráždilo tak, že francouzský premiér Georges Clemenceau tyto rozhovory okamžitě prozradil. Přitom dokonce „kategoricky prohlásil, že Francie Čechy neopustí“.
Průlom přišel v Itálii. V neděli 21. dubna 1918 podepsal Štefánik a premiér Vittorio Emanuel Orlando oficiální smlouvu mezi italskou vládou a ČNR o vytváření politicky a právně samostatné československé armády. Italské legie tedy nevznikaly z rozhodnutí vlády jako v Rusku a ve Francii, nýbrž diplomatickým aktem. Aktem, který „...je prvním mezinárodním dokumentem skutečného uznání samostatného československého státu, uznáním nejen diplomatickými formulacemi, ale i formou, která potvrzuje existenci svrchovaného státu,“ jak řekl Orlando později ve sněmovně. „Závazky zahrnuté ve smlouvě jsou oboustranné. Toto první uznání je dílem pana Štefánika.“
V bitvě u italského Doss Alto v září 1918 padlo sedm československých legionářů, kteří pomáhali bránit italskou linii proti jednomu z posledních větších útoků rakouských vojsk.
Itálie jako první člen Dohody tedy uznala existenci československého státu – státu bez území, bez volených orgánů, ale s armádou. To nemělo ve světové historii obdoby.
Ovšem Štefánikovo vítězství vyvolalo u Beneše závist. Proč se to podařilo jemu a ne mně? Byl to začátek jejich rozporů, které se prohlubovaly Štefánikovou orientací na církev, království a Itálii, stejně jako jeho úspěchy ve vysokých kruzích společnosti.
Sibiřské zásluhy
Klíčové kroky k uznání Československa se zatím děly na východ od nás. Bolševická revoluce v Petrohradě ukončila nepřátelství s Německem a Rakouskem. Proto rozhodlo vojenské velení států Dohody, že československé legionáře z Ruska přesune na západní frontu. Události nakonec nabraly ovšem jiný spád.
Jako obvykle v jejich průběhu události sehrála velkou roli také náhoda. Dne 14. května 1918 na železniční stanici v Čeljabinsku vedle sebe stály ešelony 3. a 6. československého pluku. Když tudy dopoledne projížděl vlak s německými, maďarskými a rumunskými zajatci směrem na západ, někdo z nich hodil kolejovou svorku mezi legionáře. Jeden Čech padl k zemi a začal krvácet... Rozlícení legionáři doběhli vlak, zastavili ho, zajatce vyhnali z vagonů na trať a údajného viníka na místě ubili.
Místní zadrželi deset legionářů 6. pluku, kteří tento čin spáchali. Případ se bolševikům hodil – po zámince, aby mohli legie skřípnout, dávno toužili. Když přišel za své podřízené bratry intervenovat důstojník, málem ho také uvěznili. Ale legionáři si to nenechali líbit, zmocnili se města, zajaté kamarády osvobodili a pak se vrátili do vlaku.
Příhoda vyvolala napětí, které už se nedalo uhasit. Už dřív požádal bolševický komisař války Lev Trockij zástupce Československé národní rady Prokopa Maxu a Bohumila Čermáka, aby dirigovali vlaky s vojáky k severním přístavům. Chtěl se padesátitisícové armády, která byla součástí Dohody, co nejrychleji zbavit. Ostatně brestlitevský mír ze 3. března 1918 Sověty zavazoval, aby na svém území netrpěli oddíly nepřátelské centrálním mocnostem. I západní vlády usilovaly o brzký přesun Čechoslováků na francouzskou frontu. Nejlíp by bylo, kdyby se legie nalodily v Archangelsku a Murmansku, kde měli Britové expediční sbor. V Severním moři je poměrně dost spojeneckých lodí, které by je mohly převézt, i když hrozilo nebezpečí od německých ponorek. Na Dálném východě, ve Vladivostoku, Dohoda žádné lodě neměla.
Avšak legionáři se severní trasou nesouhlasili. Považovali ji za bolševickou past. Zprávy z Paříže a Londýna k nim doléhaly občas a s velkým zpožděním, takže názory a možnosti Spojenců neznali.
Sjezd zástupců legií 23. května právě v Čeljabinsku rozhodl, že ešelony pojedou dál do Vladivostoku. Současně ustavil Prozatímní výkonný výbor v čele s Bohdanem Pavlů, jehož členy se stali také velitelé pluků Stanislav Čeček, Radola Gajda a Sergej Vojcechovský. Ještě před tím, než se o tomto jednání bolševici dověděli, zatkli v Moskvě Čermáka a Maxu, současně vyzvali legie, aby složily zbraně.
Trockij rozeslal 25. května telegraficky rozkaz: „Všechny sověty na železničních tratích jsou povinny pod hrozbou těžké odpovědnosti odzbrojit Čechoslováky. Každý Čechoslovák, který bude nalezen se zbraní v blízkosti železniční dráhy, musí být zastřelen.“
Mezi bolševiky a legiemi začaly urputné boje. Čechoslováci, kteří považovali sověty a Rudou armádu za spojence Němců a Rakušanů, v nich vítězili, třebaže leckdy s velkými ztrátami. Na některých místech bojovali rovněž se stovkami německých a rakouských zajatců, kteří se přidali k bolševikům. Legie postupně ovládly klíčové stanice na sibiřské magistrále, Samaru a Kazaň na Volze.
Bohužel, demokratické ruské politiky, kteří by dokázali vybudovat spravedlivou republiku, čeští představitelé nenašli. Čechoslováci neměli komu předat vládu nad územím, které vyčistili od bolševických vojsk a tlup banditů.
Jedním z největších vojenských úspěchů legionářů v Rusku byla bitva u Lipjagy, kdy československé jednotky porazili poměrně velkou přesilu bolševiků, obsadili město Samara a otevřeli si tak cestu na východ. Z diplomatického hlediska bylo zase důležité, že tím zároveň de facto znemožnili přepravu německých válečných zajatců z Ruska zpět do Německa, a tak měla císařská vojska v posledních měsících válkách o několik desítek až stovek tisíc mužů, než míti mohla.
Co dolehlo na Západ
Washington, Londýn a Paříž se o rozrůstajícím konfliktu dovídaly se zpožděním mnoha dnů a někdy i týdnů, v okamžicích, kdy tyto zprávy další vývoj už překonal. Důležité však bylo především to, že boj proti bolševikům vyvolal sympatie západních spojenců i veřejnosti. Koncem května 1918 pak americká vláda vyslovila sympatie k „nacionálním tužbám Čechoslováků a Jihoslovanů“. O několik dnů později se k němu připojily vlády Francie, Anglie a Itálie.
Francouzi a Angličané začali ještě více prosazovat intervenci proti bolševikům a ustavení fronty na Volze. Boje na Sibiři se zatím stupňovaly. Šéf francouzské vojenské mise v Rusku generál Jean Lavergne oznámil Paříži, že Čechoslováci všude nad bolševiky vítězí a to vyvolává protibolševické hnutí. Jak napsal Kovtun, „Lavergne opět doporučoval, aby v případě, že k intervenci brzo dojde, byl Čechoslovákům dán pokyn udržovat kontrolu na sibiřské dráze a navíc zajistit ochranné pásmo v Povolží, kde by se mohly soustředit ruské protibolševické organizace“.
Prezident Wilson v té chvíli vyhověl doporučení svých poradců a 19. června se sešel s TGM jako znalcem ruských poměrů. Schůzka, kterou si oba státníci pochvalovali, přinesla Čechoslovákům cenné „body“ a přispěla k tomu, že na konci června americká vláda, které říká, že „všechny větve slovanské rasy mají být úplně osvobozeny z německé a rakouské nadvlády“. Ovšem k uznání československého odboje měl Wilson ještě daleko. Mezitím ovšem pomohla Paříž.
V sobotu 29. června 1918 předal ministr zahraničí Stephen Pichon generálnímu tajemníkovi ČNR Edvardu Benešovi nótu, v níž se pravilo: „Ve chvílích, kdy 21. pluk střelecký – první to jednotka samostatné armády československé ve Francii – přijímá svůj prapor, chystá se opustit své tábory a obsadit frontový úsek uprostřed svých francouzských bratří ve zbrani, vláda republiky, jsouc svědkyní Vašeho úsilí a Vaší oddanosti k věci Spojenců, považuje za spravedlivé a nutné prohlásiti práva Vašeho národa na samostatnost a uznati veřejně a oficiálně československou Národní radu jako nejvyšší orgán spravující veškeré zájmy národa a jako první základ příští vlády československé...“ Po Itálii druhý Spojenec uznal nezávislé Československo.
V neděli si považoval za čest předat Čechoslovákům plukovní prapor sám prezident Raymond Poincaré. Byl to první projev uznání za boje s bolševiky – a velký krok na cestě k vytvoření skutečně funkčního československého státu.
Konec I. části.
Text je upraven z knihy Osudové okamžiky Československa (Praha, 2012).