První, co mě po příletu do Tusconu, největšího města jižní Arizony, zarazí, je tma přicházející přesně v půl osmé. A to okamžitě, žádné otálení. Tma je téměř neproniknutelná, a i když se nacházíte v centru města, můžete pozorovat romantickou hvězdnou oblohu. Všude kolem jsou totiž observatoře, a z toho důvodu je veřejné osvětlení spíš na úrovni světlušek, světelné reklamy a štíty se zde nepovolují vůbec. Zdá se, že i auta svítí tlumeněji.

Pokud neznáte přesnou adresu hotelu, kde máte bydlet nebo restaurace, kde se chcete najíst, nenajdete ji. Vše je zahaleno v temnotě, žádné poutače, možná jen malé cedulky. Ale ani za denního světla se ve městě nedá moc dobře orientovat, protože všechny domy jsou stylově podobné, barvy okrové, béžové a rudé, křižovatky naprosto totožné. Po chaosu evropských měst pohladí tento řád po duši.

Míříme přímo do Desert muzea. Trochu jsem doufala, že si prohlédnu nazdobené zákusky a nějaký smlsnu. Ale jako dezert posloužila kolibříkům v pouštním muzeu má hlava, kteří si ji spletli s voňavou květinkou. Milé!

Přirozené prostředí pouště s neuvěřitelným množstvím druhů kaktusů, zvířata v malé zoologické zahradě citlivě vsazené do krajiny a velmi ochotní senioři, kteří dobrovolně nabízí fundované informace, pokud o ně máte zájem. Provedou vás celým několikaarovým parkem, povypráví o tvorech žijících v poušti, nebo vás nechají pohladit pavouka či můžete projevit odvahu v chytání hada holou rukou.

Sabino Canyon projíždíme v otevřeném vozítku, průvodce je vtipný a zcela upřímně nás zve: „V pět mi končí směna, přijďte na grenadinu, chci vědět, odkud jste a jak žijete.“Věřím mu to.

Dvousetleté kaktusy Saguaro jsou poněkud monotematické, výstup na hřeben náročný, zvlášť když jsme se nedostatečně zásobili vodou. Ale výhledy za to stojí a odměna ve formě malého jezírka také.

V kaňonu se dá kempovat téměř všude, pokud neporušujete pravidla. Náhodně nalezená geokeška je dvakrát podepsaná Čechy, přidáme tam i náš vzkaz: Ruty, šuty, Arizono, byli jsme zde.