Nicméně pěkně po pořádku. Nejprve jsem strávil pár dní v regionu Los Lagos a na ostrově Chiloé a následně se vydal po pověstné Carretera Austral na úplný jih jihu. Přes pár drobných dopravních problémů a čtyřdenní argentinskou epizodu jsem nakonec dorazil až do chilského Punta Arenas, kde jsem cestu po kontinentě symbolicky zakončil, dal si místní pivo a odletěl zpět do Santiaga de Chile.

Los Lagos

Jak již název Los Lagos lehce napovídá, najdete zde celkem dost jezer. Sopky se do názvu nevešly, ale těch je tu, stejně jako v celém Chile, také dostatek.

Fotogalerie     Zobrazit fotogalerii

S kamarádem Vondrou, který za mnou na dva týdny dorazil, jsme si udělali krátký výlet okolo vulkánu Osorno, navštívili povedené vodopády Saltos de Petrohué, překvapivě viděli pár jezer a vyzkoušeli jsme i přírodní teplé prameny Termas de Ralún.

Návštěva Los Lagos byla krátká, ale výživná. Problém zdejší krajiny je, že by se tam dal strávit minimálně půlrok a přírodních nádher by pořád zbývalo nepočítaně.

Svérázný ostrov

Ostrov Chiloé je součástí regionu Los Lagos, ale to je spíš jen z administrativního hlediska. Kulturně i přírodně se od zbytku desátého regionu odlišuje celkem výrazně.

Co se týče krajiny, tak jestli pevninské Los Lagos občas připomínají Kanadu nebo Norsko, tak Isla Chiloé je spíš Irsko. Já v Irsku tedy nebyl, ale potkal jsem v Santiagu jednoho pána, co v Irsku bydlel dlouhá léta, a ten říkal, že se mu na Chiloé moc líbilo. Jenom ta krajina, že prý byla naprosto stejná, jakou zná ze svého smaragdového ostrova.

Ráno po snídani v Los Lagos

Chiloé a jeho tichomořské pobřeží

 

Život místních, kterým se říká Chilotes, se vyznačuje především poklidem. Obyvatelstvo je obzvláště přátelské i na chilské poměry (a to není jen tak) a kromě irské krajiny jsou lákadlem i dřevěné kostely a kostelíky zapsané na seznamu UNESCO.

Navíc je tu samozřejmě dostatek ryb a mořských plodů. Loví se tu slávky, krabi nebo třeba můj favorit nachovec peruánský, kterému se tu říká „loco“. Proč se mu říká právě takhle, netuším, ale je fakt, že v čerstvé empanádě s rozteklým sýrem je bláznivě dobrý.

Don Gaston a beránek k tomu

Na severu ostrova Chiloé se mi přihodila jedna z těch cestovních příhod, na které se nezapomíná. Krátce poté, co jsme s Mexičankou Deirou, která vystřídala Vondru na pozici spolucestovatele, dorazili do města Ancúd, nás oslovil na ulici pan Gaston. Vida, že máme batohy, ptal se nás, kde budeme přebývat. Chvilku jsme si povídali, on nám vyprávěl, jak žije sám, a aby zahnal samotu, nabízí ‚mochileros‘ neboli batůžkářům ubytování zdarma u něj doma. Opět po čase nabídka, která se prostě nedala odmítnout!

Ve velmi skromném domě dona Gastona jsme strávili pár dní, následně vyrazili po ostrově a zase se k němu na pár dní vrátili, protože nás pozval na svoje narozeniny spojené s tradiční chilskou jehněčí grilovačkou. Klasické místní ‚asado al palo‘, neboli pečeně na tyči, bylo stejně vynikající jako vypadalo.

Jeden z mnoha dřevěných kostelíků na ostrově Chiloé. Všechny dohromady jsou zapsané i na seznamu světového dědictví UNESCO.

Na zabijačku jedině v čisté košili

 

V Ancúdu jsme se tedy skvěle najedli, lehce popili a lehce potancovali, což nikdy neuškodí, ale pro mě byl pobyt u dona Gastona nezapomenutelný hlavně z toho důvodu, že jsme poznali trochu hlouběji život místních, kteří nežijí zrovna v přepychu.

Gaston přes den pracoval, my zatím obhospodařovali jeho dům, připravili něco na večeři, a když se vrátil, popíjeli jsme maté a povídali. Během těch pár dní nám Gaston vyklopil celý svůj ne zcela veselý životní příběh a díky sousedům jsme měli možnost nahlédnout i do života místních alkoholiků. Prostě reálný zážitek se vším všudy.

Stopem po Carretera Austral

Po ostrově Chiloé jsem pokračoval na jih už jen v doprovodu svého ega. Vybral jsem si silnici č. 7 známou spíše jako Carretera Austral. Ta začíná v Puerto Montt, v nejsevernějším koutě chilské Patagonie, a po 1 247 kilometrech končí v městečku Villa O’Higgins. Austral znamená ve španělštině jižní, takže klokany tu nečekejte. Co tu ovšem čekat můžete, jsou fjordy, hory, zálivy, jezera a jen pár měst a městeček. Moc lidí v této oblasti nežije a o to právě jde.

Carretera Austral vede nádhernou krajinou, ale zajímavá je i její historie. Stavbu nařídil v 70. letech tehdejší prezident Augusto Pinochet a poslal na ni 10 tisíc příslušníků chilské armády. Ty na ní dřeli v podmínkách, které se dnes označují za skoro otrocké a mnoho vojáků se ze stavby silnice č. 7 nikdy nevrátilo. Ani tak se Pinochetovi nepodařilo během svého prezidentování dílo dokončit. Poslední část silnice byla otevřena až v roce 2000, kdy byl generál již desátým rokem v prezidentském důchodu. Carretera Austral je ovšem staveništěm vlastně až do současnosti, protože původní štěrkový povrch postupně nahrazuje asfalt. Hotová je sotva polovina.

Místo billboardů mají na téhle dálnici ledovce.

Podzimní Patagonie

 

Můj plán byl projet celou silnici až po konečnou ve Villa O’Higgins a pak pokračovat lodí, ale nakonec to dopadlo jinak. Trochu jsem se cestou zdržel, takže mi ujel poslední trajekt v sezoně a další jel až za půl roku. Musel jsem se tedy vrátit kousek na sever a vzít to přes argentinskou část Patagonie, protože Villa O’Higgins je slepý konec silniční sítě.

Dále na jih se může pouze po vodě a po té už právě nic nejelo. To byl sice trochu pech, ale alternativní cesta okolo jezera General Carrera, kterou jsem nakonec zvolil, byla tak překrásná, že mě rozmrzelost hodně rychle přešla.

Ve zmíněném generálském jezeře se mimochodem před pár lety utopil Douglas Tompkins - velmi zajímavá a v Patagonii velmi uznávaná osobnost. Starej Tompkins byl americký dobrodruh a majitel oděvních značek North Face a Patagonia, na kterých vydělal více než slušné jmění. To by nebylo zas tak výjimečné, jenže pan Tompkins použil vydělané dolary na nákup asi 810 000 hektarů (!) půdy v Patagonii, aby je následně daroval argentinské a chilské vládě pod podmínkou, že z nich udělá chráněné oblasti. No, pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má?

Jezero General Carrera a jeho panorama, u kterého jsem si nebyl jistý, jestli se mi to celé nezdá.

 

Na návštěvě u bratra

Na své cestě do chilského Punta Arenas, ležícího na samém konci jihoamerického kontinentu, jsem byl tedy nucen zajet na pár dní do Argentiny. Návštěva to byla rychlá, ale stála za to. Skvělým zážitkem byla třeba noc v kempu uprostřed patagonských plání u osady Bajor Caracoles. V této části cesty mne svezl sympatický americko-britský pár (seznámivší se v Praze), který kromě mě nabral i jednu Brazilku.

Společně jsme jednoho podvečera narazili na ceduli ‚camping gratis‘. Provozoval ho místní zdravotní bratr Juan Carlos. Bavilo ho potkávat projíždějící cestovatele a v osadě se 14 obyvateli neměl půlku pracovní doby beztak co dělat. Večer se za námi zastavil, pokecali jsme, popili a ráno zase vyrazili dál. Tyhle cestovní minipříběhy mne nikdy neomrzí.

Následující den jsme dojeli do El Chalténu, kde jsem si dal jenom jeden jednodenní výlet, neb jsem tu už kdysi byl, a následně pokračoval dále směr Punta Arenas. Po návratu do Santiaga jsem bohužel přišel o foťák i s fotkami z této oblasti, takže mi musíte věřit, že výlet barevnými podzimními patagonskými horami a výhledy na majestátní vrchol Mt. Fitz Roy byl znovu a opět nádherný.

Ahoj, babi. Tak jsem došel

Punta Arenas se koncovým bodem mé americké cesty z Mexika na jih stala trochu neplánovaně. Je to sice nejjižnější město na jihoamerickém kontinentu (známá Ushuaia je totiž v Ohňové zemi a to je ostrov), ale já původně chtěl dojet až na Isla Navarino, což je ostrov na jih od Ohňové země. Nicméně plány jsou jako názory a ty, jak známo, nemění jen idiot, takže jsem Patagonii malinko zkrátil a místo toho jsem se rozhodl navštívit jeden neméně atraktivní ostrov patřící Chile - Rapa Nui.

Klasická krajina chilské Patagonie

 

Z Punty jsem zpět do Santiaga letěl. Letenku jsem musel koupit s předstihem, a to v kombinaci s mým ležérním způsobem přesunů způsobilo, že jsem do Punta Arenas dorazil místo původně plánovaných pár dní před odletem s předstihem krásných 18 hodin.

Stihl jsem tak jenom rychlou prohlídku města včetně řetězů na náměstí, kterých se přidržují místní, když přijde poryv extrémních patagonských větrů, jednu metrovou pizzu a místní pivo s mým hostitelem Miguelem z CouchSurfingu a druhý den ráno už jsem byl na letišti. Na konci trochu fofr, ale já od začátku stejně tušil, že s fixním datem letenky to takhle nejspíš dopadne.

Chilané

V Chile jsem si kromě lidí a krajiny užil něco zábavy i z lingvistického soudku. Po více než roce v Latinské America byla sice moje španělština už na uspokojivé úrovni, ale když na mě spustil svým chilským slangem třeba takový don Gaston, který měl navíc chrup jako vechtr Pekárek, byl jsem rád, když jsem pochopil, o čem je zhruba řeč.

To bylo trochu frustrující, ale problémy rozumět pravé chilské španělštině mají i Španělé, Mexičané a vůbec všechno nechilské obyvatelstvo Latinské Ameriky. Kromě kulometné rychlosti totiž mají Chilané ve velké oblibě i tak zvaná ‚chilenisma‘, neboli chilské slangové výrazy, které buď umíte, nebo čumíte.

Nicméně Chilané samotní na mě zapůsobili velice. Velice dobře, řekl bych. Dalo by se říci, že se zařadili mezi mé nejoblíbenější národy a pronárody z celé cesty. Otevření, pohostinní, přátelští a velmi hrdí na svou rozmanitou přírodu. Jedna poznámka na okraj - docela mě zaujalo, kolik Chilanů ve věkové kategorii 45+ užívá marihuanu, marjánku, marušku, roští, gandžu, skéro, zelí, buřt, chleba a příbuzné drogy. Nebyli to všichni, ale bylo jich celkem dost. Mladí hulí ještě více než staří, ale u těch to zas tolik nepřekvapí, že.

Konec světa?

Z Patagonie jsem toho viděl hodně a zároveň málo. Tahle nejjižnější část amerického kontinentu má pověst konce světa, ale není konec jako konec. Geograficky to konec kontinentu stále je, ale pokud sem přijedete s tím, že budete na jejích nekonečných pláních, v ostře řezaných údolích nebo svérázných městečkách jediní turisté, tak na to zapomeňte.

Podzimní Patagonie

 

Respektive na to můžete zapomenout, pokud se budete pohybovat mezi těmi nejznámějšími destinacemi jako je Ushuaia, El Caltén, Calafate nebo kilomegagigaturistický národní park Torres del Paine. Tam už je turistický ruch na velice pokročilé úrovni se všemi výhodami i nevýhodami, které to přináší. Já jsem byl v Patagonii podruhé a tak jsem si mohl dovolit luxus toho, že jsem vynechal Torres del Paine a v El Chalténu jsem se zastavil jen krátce. Ovšem i Carretera Austral byla o dost profláklejší, než jsem na začátku tušil, a to jsem tam byl dlouho po konci hlavní turistické sezony.

Na druhou stranu s vlastní dopravou (ideálně 4x4) jsou možnosti stále téměř neomezené. Cestovat stopem bylo svérázné, svým způsobem neopakovatelné a neměnil bych. Nicméně třeba taková Carretera Austral byla po celou dobu lemována úžasnými scenériemi a každých pár desítek kilometrů z ní odbočovaly neupravované cesty vedoucí do končin s dalšími údolími, fjordy a zaledněnými horami, kde nejspíš ještě stále dávají patagonští liškopsi dobrou noc. Takže plán na příště je jasný.

Kontinent v tahu

Po jednom roce, pěti měsících a třech dnech na cestě z Mexika na jih jsem tedy dorazil na (první) konec mé cesty. Byl to sice trochu zvláštní pocit, když jsem po dlouhých měsících zase nasedl do letadla a během tří hodin přeletěl tu půlku Chile, ve které jsem strávil dva měsíce, ale ke smutku jsem měl daleko. Na jižní polokouli mě ještě čekal Velikonoční ostrov, takže moje poznávací hody, hody, doprovody ještě nekončily.
Jižní Americe zdar!