Je krátce po osmé ráno a my děkujeme navigaci, že nejmíň o třicet minut přepálila délku naší cesty z kempu do městečka Viseu de Sus na severu Rumunska, jen kousek od ukrajinských hranic. Budeme mít aspoň čas sehnat jízdenky a dát si kafe.

Fotogalerie     Zobrazit fotogalerii

Chceme se vydat parním vláčkem Mocanita, který den co den supí podél řeky Vaser hluboko do zdejších lesů. A přijeli jsme tak akorát, před nádražní budovou se už tvoří fronta převážně rumunských rodinek s dětmi a prostorné parkoviště se zvolna naplňuje.

Nemáme rezervaci, ale bez problémů si kupujeme zpáteční jízdenky (slečna v pokladně mluví plynně anglicky) a dobrou půlhodinku před odjezdem se uvelebujeme na dřevěné sedačce jednoho z mnoha otevřených vagonů přistavených na nástupišti.

Rumunští tatínkové a dědečkové (úplně stejně jako ti čeští, které potkáváme na nostalgických jízdách) poskakují kolem vlaku s očima navrch hlavy a pod průhlednou záminkou, že vše ukazují dětem, radostně zkoumají každý technický detail oddechující parní lokomotivy.

Všude na světě je parní lokomotiva atrakcí, kterou si každý rád vyfotí.

 

Průvodčí zapíská a vlaková souprava se pomalu rozjíždí. Maminky vytahují svačiny, tátové foťáky, mobily a selfie tyče, děti natahují krky, aby jim nic neuniklo. Podél řeky Vaser se pomaličku za skřípění a vrzání vagonů suneme do lesního údolí. A pořád je na co koukat.

Míjíme venkovská stavení, typické rumunské kupky sena ve tvaru homole, pasoucí se dobytek i koňské povozy. Po chvíli se ale cesta ztrácí a jediná, která vede do zdejších hvozdů, je ta po úzkorozchodných kolejích. Míjíme lesní dělníky, kteří se za pomoci techniky potýkají s masivními kmeny. Náklaďáky se spokojeně brodí vodou, nevadí jim ani trochu. Řeka dovede místní potrápit jen v době povodní, několikrát už koleje ošklivě poničila.

Dřevo a zase dřevo. Tahle oblast je díky němu živa. A taky díky turistům...

 

 

Historie, která trvá

Lesní úzkorozchodná železnice funguje ve Viseu de Sus prakticky nepřetržitě od roku 1932 a v současné době je poslední, která se stále ještě využívá ke svému původnímu účelu - svážení dřeva z horských nepřístupných oblastí.

Při výstavbě dráhy byl zvolen takzvaný „bosenský rozchod“ 760 mm, který byl ideální pro zdejší klikatou trať kopírující říční koryto. Stavitelé počítali také s pomocí zemské přitažlivosti. Do kopce vyjížděl vlak víceméně s prázdnými vagony, dolů plně naložený využíval váhu nákladu.

Cestou do Paltinu trať mírně stoupá. Mašinka táhnoucí plně naložený vlak si „odpočine“ až cestou zpátky.

 

Zatímco jinde v Evropě se v druhé polovině minulého století od toho typu přepravy dřeva ustupovalo, na území Rumunska bylo v roce 1970 v provozu více než 3000 kilometrů lesních železnic a v osmdesátém devátém tu dřevorubci využívali přes 15 různých tratí o celkové délce asi 1000 km.

Ekonomické a společenské změny v 90. letech měly ovšem na horské úzkokolejky ničivý dopad. Téměř všechny byly uzavřeny, mašiny i vagony zrecyklovány nebo prodány a v současnosti funguje v Rumunsku už jen jedna. Ta ve Viseu de Sus. Doba však pokročila, a tak dnes lesní dělníky vozí vláčky tažené dieslovou lokomotivou.

Parní stroje ovšem nezahálí. Od roku 2005 (i díky finanční podpoře švýcarského sdružení Hilfe für die Wassertalbahn) vyrážejí pravidelně do lesů s výletníky a mašinkovými nadšenci. Momentálně jsou v provozu čtyři - Elvetia, Mariuta, Cozia a Krauss. Nejstarší pamatuje rok 1910, nejmladší je z roku 1986.

Potrava pro duši i tělo

Dráha kopíruje řeku Vaser, kterou několikrát přetíná železniční mostek, a pomalu v zákrutách stoupá do hor, zakusuje se do skal a nabízí neopakovatelné a uklidňující pohledy do zeleně. Do cílové stanice Paltin je to 21,6 km, které plně naložený vlak překoná zhruba za dvě hodiny.

Zastávku, již lokomotiva potřebuje k doplnění vody, mohou cestující využít k protažení končetin nebo k pozdní snídani, pokud stejně jako my ráno pro samý spěch a těšení nestihli nic sníst. Přímo ze zásobovacího vagonu, který veze na konečnou proviant na oběd, si můžete koupit čerstvé smažené koblihy.

Zastávka u řeky. I pejskové se potřebují protáhnout a vyvenčit.

Kdo se ráno nestihl nasnídat, může si dát smaženou koblihu. Je výtečná.

 

V Paltinu, kde vlak stojí víc než hodinu, můžete využít čas k prozkoumání okolí, ale nebojte se postavit se do fronty k zdejšímu lesnímu grilu. Poměrně rychle odsejpá a čerstvě opečené maso nebo klobásky vyplní čas do odjezdu i výletníkovy útroby.

Cesta zpátky je z kopce, a tak budete mít oprávněný dojem, že vám to víc utíká. Nezapomeňte se dobře rozhlížet, možná na některé z odboček zahlédnete vlak s lesními dělníky nebo podivné automobily či dodávky na železničním podvozku, které jsou důkazem, že i na starodávné železnici jde doba stále dopředu.

A tak nezbývá než doufat, že díky zájmu turistů a péči nadšenců tahle poslední karpatská lesní mašinka hned tak neodfuní do propadliště dějin. Byla by to škoda.

Parní kráska v obležení obdivovatelů.