Vydáváme se na třídenní cestu do Grand Canyonu s mezizastávkou v Sedoně. Místo, kde rudé skály tvoří bizarní tvary, luxusní centrum bohatých seniorů a umělců, kteří si zde pořizují sídla. Ke každému monumentu dojedete autem, pak krátký výstup na vrchol, vše je uzpůsobené pro návštěvníky – toalety, parkoviště, pítka, odpočívadla, prodejny suvenýrů, které se nikomu nevnucují.

Další zastávkou je Flagstaff, odkud je možné jet vlakem do Grand Canoynu, ale my si jen prohlédneme nádraží. Myslím, že by si z něho mohly vzít příklad naše dráhy. Slouží totiž nejen jako prodejna lístků, ale i jako pošta, občerstvení, odpočívárna, prodejna autentických arizonských výrobků.

Málem mě však vyhodili z restaurace, kde jsem si k pozdnímu obědu chtěla dát pivo. „Zde je bezalkoholová zóna, a toto zde v žádném případě nepodáváme.“ Servírka ani nemohla vyslovit slovo pivo. Ještě jsem učinila pokus, jestli si ve vedlejším oddělení pivo můžu dát, ale její pohled mě málem zabil. Tak jsem zůstala u vody s ledem, která se dává v každé restauraci bezplatně. V každé! A bezplatně!

Nejsem příznivcem falešných úsměvů a zbytečné žoviality, ale když bezradně stojím u vitríny se zákusky a paní od vedlejšího stolu mi doporučí určité kousky, se kterými má zkušenost, jsem ji vděčná. Projeví znalosti Česka, když jmenuje: Prag, Havel a pivo (to, které jsem nedostala).

Projíždíme vstupní branou do Narodního parku Grand Canyon, auto sice lehce zaparkujeme, ale po parkovišti se motáme jak jelita a nemůžeme se rozhodnout kudy kam. Všude se vznáší jakési posvátné ticho, a pak najednou nás intuice dovede k první vyhlídkové terase.

S hlubokým výdechem jsem nucena použít WAU. Od vedle slyším: „Ty jó, to je ale ďoura!“ Dechberoucí masa rudo-zlatých skal ve věčném mlžném oparu, stužka řeky Colorado, obtloustlé veverky, které nemáme krmit, ale nedá se odolat jejich veselým kouskům, krásně upravené cestičky, vyhlídky a pozorovatelny.

Všude vládne klid a pokora. Zřejmě se všichni skláníme před tímto přírodním úkazem. Grand Canyon je fakt GRAND. Na cestu dolů do údolí nemáme ani čas, ani turistické zdatnosti, což je sice škoda, ale vynahradíme si to alespoň zastávkami podél celé jižní hrany. Jenže po dvou hodinách nás už obdiv mohutných skal začne trochu nudit.

Zastavíme se ještě u skutečných Indiánů kmene Navajo, kteří vystoupí ze svých džípů a zvou nás do podivně stlučených stánků, kde nabízí své výrobky, převážně šperky.

Cestou zpět do Tusconu tradičně a totálně zabloudíme v Phoenixu. I toto prý patří ke koloritu cesty k monumentálnímu Grand Canyonu.