Pokud cestujete po Islandu, ať už po jeho jižní části, nebo po té severní, nezbyde vám většinou než se pohybovat v blízkosti moře. Opravdová silnice je tu totiž jen jediná, a ta obtáčí ostrov kolem dokola. Snad to náš autobus s vysokými koly na způsob džípu zvládne, říkáme si při odjezdu z letiště v Keflavíku. Každopádně náš řidič s příznačným jménem Thór, což bylo jméno jednoho z hlavních pohanských bohů, vypadá velmi odhodlaně.

Voda padá a padá

Naší první zastávkou se stal Gullfoss, tedy Zlatý vodopád. Vylézáme do chladného rána, zapínáme si bundy a nasazujeme kapuce.

A protože nad vodopádem, který zatím jen slyšíme, stojí stylová dřevěná kavárna spojená s prodejnou suvenýrů, neodoláme a nejdříve zamíříme tam. Když se trochu zahřejeme, pouštíme se po cestě dolů k vodopádu. Dřevěný chodníček nám připomene krkonošská rašeliniště.

V zemi vodopádů

FOTO: Martina Oplatková

Mohutný vodopád, který dole hřmí a pění, už nám však nic známého nepřipomíná. Netušíme, že je jedním z mnoha, které ještě na ledovém ostrově spatříme, a fotíme jak o život. Pak sestupujeme až téměř dolů k němu. Nedaleko padajících vod nacházíme pomníček Sigrídur Tómasdóttir, první islandské environmentalistky, jak ji obyvatelé s hrdostí označují. Dcera místního farmáře počátkem minulého století zabránila tomu, aby byl vodopád regulován a postavila se na něm elektrárna.

Útesy papuchalků

Na jižním pobřeží nás čeká výstup na ptačí útesy Dyrholaey. Máme se tu dívat po papuchalcích, ptácích, kteří právě v těchto místech hnízdí. Papuchalk je však mnohem více než jen nějaký obyčejný pták. Je jedním ze symbolů Islandu, nacházíme ho na pohlednicích, hrnečcích, klíčenkách, zkrátka všude.

V první chvíli máme trošičku problém rozeznat papuchalky od racků, kteří tu také opodál krouží, za chvíli už ale víme.

V letu je poznáme hlavně podle oranžových nožiček, když si ale posedají kousek od nás na útesy, můžeme si dobře prohlédnout jejich černé kabátky, bílá bříška a zejména zajímavě tvarované oranžové zobáky, které jsou pro ně tolik typické.

Papuchalk

FOTO: Martina Oplatková

Když se dost vynadíváme, mineme maják na vrcholku útesu a vydáváme se k mořskému břehu. Tam se před námi vynořuje obrovská skalní brána, tak úžasně klenutá, jako by byla vytvořena lidskou rukou.

Máme možnost dojít až na její „střechu“ - a záhy uvidíme další, menší skalní útvar, který připomíná slona.

Vyschlý gejzír a oranžové slunce

Asi každý, kdo slyší o Islandu, si jej spojuje především s gejzíry. Ten původní, jménem Geysir, od něhož dostaly pojmenování všechny ostatní, a který tryskával do výšky šedesáti metrů, už je dnes vyčerpaný. Zbylo z něj jen malé jezírko a probudí se jednou za čas.

Návštěvníkům musí stačit vedlejší Strokkur - v překladu to prý znamená Máselnice. Ve chvíli, kdy začne gejzír bublat, se na chvíli objeví obrovská bleděmodrá bublina - a potom vytryskne horká voda do výše asi třiceti metrů. Opakuje se to po několika minutách, takže o podívanou žádný návštěvník nepřijde. Po další cestě autobusem míjíme biskupství Skálholt. V minulosti mívali na ostrově hlavní slovo biskupové - jeden sídlil tady na jihu na Skálholtu, druhý na severu na Holaru.

Nejslavnějším biskupem byl Brynjólfur Sveinsson, který žil v letech 1605-75. Byl to mimořádně vzdělaný muž, historik a sběratel starých ság a rukopisů. Dodnes si ho tu váží natolik, že jeho podobiznu nese tisícikorunová bankovka.

Island je tak vysoko na severu, že tam v létě slunce nezapadá - vlastně ano, zapadá, jeho oranžovou záři si s radostí fotíme, ale západ slunce vůbec neznamená, že by se udělala tma. Po celé noci je tu teď jen mírné příšeří, a kdybychom neměli v hotelu závěsy, asi bychom tu neusnuli. V zimních měsících je tomu naopak - někdy tu mají slunce jen tři hodiny, zbytek dne je vše zahaleno ve tmě či aspoň v přítmí.

Pod největším ledovcem

Na procházku národním parkem Skaftafell pod ledovcem Vatnajökull vyrážíme vzhůru cestičkou vroubenou keři a malými břízkami. Průvodkyně nám vysvětluje, že národní park tu není ani tolik kvůli ledovci, jako právě kvůli původnímu březovému lesu, který je na Islandu velkým unikátem.

Domy z kamene a drnů

FOTO: Martina Oplatková

Vatnajökull je největším ledovcem Evropy - a jedním z největších pevninských ledovců na světě vůbec. Díváme se na jeho obrovskou siluetu a průvodkyně nám říká, že islandské ledovce na rozdíl třeba od alpských nejsou čistě bílé, protože je špiní popel z okolních sopek.

Naším cílem je vodopád Svartifoss, unikátní tím, že jej obklopují černé skalní sloupy připomínající varhanní píšťaly. Pak se pouštíme oklikou zpátky - pod břízkami nacházíme houby, kterých tu prý roste veliké množství, ale raději je nesbíráme. Na chráněném území se to asi nesmí.

V moři ledu

Ledovcové jezírko Jökullsárlon, na které narazíme zanedlouho, je malým zjevením. Není velké, ale jeho nádherně modrá hladina s úžasnými ledovcovými útvary bere dech. Veliké a různě tvarované kusy ledu září barvami - kromě jiskřící bílé tu pozorujeme sytě modrou lahodící oku, bleděmodrou přecházející téměř do zelena, a často také onu sopečnou černou, která ale dojem nijak nekazí. A nad tím vším se v pozadí majestátně tyčí Vatnajökull, který tak máme možnost vidět zase z druhé strany.

Na jezírko je možné také vyplout. Obojživelná žlutá loď přijíždí na kolech, aby nás všechny nabrala.

Každý povinně vyfasujeme oranžovou plovací vestu a usedáme na lavice na palubě. Loď s námi chvíli jede, pak to šplouchne a ponoříme se do vody.

Teď máme ony úchvatné ledovcové útvary na dosah - ačkoli ne úplně, loď nepluje mezi nimi, ale kousek stranou.

Mladá průvodkyně Anna, blondýnka v černooranžové plovací vestě, říká, že ledovce jsou prý padesát tisíc let staré. Vzápětí jí mládenec z malého člunu, který nás doprovází, podává veliký a průhledný kus ledu. Anna nám ho nejdříve ukazuje, potom se chopí kladívka a rozbíjí led na malé kousky. „A teď můžete všichni ochutnat - buďte si jistí, že něco tak starého hned tak v ústech mít nebudete,“ směje se pohledná Anna.