Demänová není jen jméno známé nízkotatranské doliny, ale též jméno horského sedla oddělujícího Kysuce od Oravy. Budeme si to pamatovat. Z celé 600 kilometrů dlouhé cyklistické trasy po trajektorii Čadca – Košice byl toto nejtěžší kopec.
Protože jsme chtěli vidět železniční skanzen Vychylovka, pohrdli jsme pozvolnějším profilem po hlavní silnici a svěřili bicykly cyklostezce, která posléze vystoupá na zmíněné sedlo. Cesta totálně odlehlými hvozdy to byla krásná, místy ovšem se sklonem 15 %. Na úvod, první den, dost drsná aklimatizace.
Ale nahoře, ve zmíněném sedle (930 m), jsou strasti zapomenuty. Zajímavý je pohled na úvratě lesní železnice. Kdo by to nevěděl, tak tady pochopí, že Slovensko je opravdu „krajinou horských chrbátov a hlbokých dolín“.
Právě jsme za sebou nechali Kysuce a dole pod námi, směrem na východ se otevírá Orava. Úplně jiný svět. Pocit, který v Česku nikde zažít nemůžete.
Centrum Noweho Targu je malebné. Uprostřed rozlehlého Rynku stojí vznešená budova radnice, okolní ulice bez výjimky ctí šachovnicový půdorys. Při pozdním obědě v jedné z četných restaurací konstatujeme vzorný pořádek i opravené domy a pak se jedeme podívat na soutok Dunajců Bílého a Černého. Právě tady se jejich vody sjednocují do jednoho toku, který o pár desítek kilometrů dál vytváří známou skalnatou soutěsku na slovensko-polské hranici.
Radnice v Nowem Targu stojí na malebném náměstí.
Úvrať lesní železnice v sedle Demänová. Tady je rozmezí Kysuc a Oravy.
Ještě se ostatně s Dunajcem potkáme, ale napřed chceme zdolat tajemné pohoří Gorce, a to přímo jeho nejvyšší vrchol Turbacz (1 310 m). Tedy vzhůru do terénu. Bohužel tudy před dvěma dny prošla průtrž mračen a některé cesty jsou proto nesjízdné. Při nekonečném přenášení kol přes vyvalené šutry a obnažené kořeny drtíme mezi zuby nadávky, ale se sklonkem dne jsou negativní myšlenky pryč. Věříme, že pohled na přenádherné poloniny na horských hřbetech v paprscích zapadajícího slunce by obměkčil i tu nejokoralejší duši.
Polní oltář kousek pod vrcholem Turbacze, s obrazem polského papeže Jana Pavla II., do tohoto konceptu dokonale zapadá. A nezvyklý pohled na štíty Vysokých Tater od severu, který se na ztemnělém obzoru otevírá z terasy horské chaty Turbacz, korunuje dílo dne. Nadřeli jsme se. Ale kdo by litoval?
Za městem Nowy Sącz začíná terra incognita, nepoznaná země. Řídké osídlení se stává ještě epizodnějším a v krajině nekompromisně převládá zelená barva luk či lesů. Nečetné vesnice tu vypadají skoro jako vetřelci. Stáčíme řidítka pod hraniční a zde poměrně nezřetelný hřeben Karpat. Skoro z té samoty padá na člověka tíseň.
Dřevěný kostel sv. Dmitrije v obci Binczarowa
Vrcholové partie pohoří Gorce jsou částečně odlesněné.
V obci Binczarowa je však všechno jinak. Z rozměrného dřevěného kostela se line zpěv, to se místní sešli na večerní mši. Duch komunity z toho přímo sálá a už chápeme, proč se roztahaná ves před chvílí jevila tak vylidněná. Jen mladá maminka s asi dvouletou ratolestí zůstala venku a aspoň si pobrukuje slova náboženské písně. Pod dramatickým nebem s vyrýsovanými letními mraky je to bukolická scéna. Mimo jiné nám připomene, že projíždíme kulturním pomezím. V Polsku jsou tyto starobylé dřevěné kostely dnes většinou římskokatolické, na slovenské straně je však spravují řeckokatolické, případně pravoslavné obce.
Jak je možné, že zrovna odtud...?! V Medzilaborcích to musí napadnout každého. Z tohoto „konce světa“ totiž pocházel rod, z něhož vzešla globální ikona moderního umění: Andy Warhol. Mistr sám se sice narodil již v Americe, ale jeho předci včetně rodičů žili v blízké vesnici Miková. Campbellovy plechovky, Marilyn Monroe nebo Mao Ce Tunga v desítkách variací zná dneska celý svět, ale Medzilaborce...
V Muzeu Andyho Warhola v Medzilaborcích
Příjezd do Medzilaborců od Čertižného
Warholovo muzeum v jinak socialisticky působícím městečku vypadá jako dokonalý paradox. Chvíli jsme tam sami, pak dorazí parta motorkářů a za chvíli dvě excentricky vypadající Němky, které nelze charakterizovat jinak než jako éterické intelektuálky. Z Německa do Medzilaborců za Warholem, to už chce velkou lásku k umění.
Kontrasty ten den nekončí, pod žhavým poledním sluncem se zakusujeme do asfaltu dál k jihovýchodu. Úsek z Medzilaborců do Sniny zpětně hodnotíme jako jeden z nejkrásnějších. Silnice s výtečným povrchem se vlní přes několik údolí na pozadí karpatského pastorále, automobilový provoz má kadenci zhruba jedno vozidlo za čtvrt hodiny. Z jedné romské osady na nás mávají popelící se děti. Kdy tu asi posledně viděli nějaké cizí cyklisty?
Když dojde voda v bidonech, tak v obci Nižná Jablonka brzdíme u jedné zahrádky a prosíme o doplnění. „Chalani, co je to za nápad, v tomhle vedru jezdit na kole. V krčmě máte sedět!“ vyčiňuje nám lámanou slovenštinou asi sedmdesátiletá dáma. Sorry, rusínsky opravdu neumíme, ale nevadí. „Až z Prahy jste... Hm, tam jsem taky jednou byla, když jsem byla mladá. No, dcera tam teď pracuje,“ nese se dál pozoruhodná debata. „Praha“ tu zní podobně jako třeba „New York“. A jsme zpátky u Warholovců – v New Yorku přece Andy udělal kariéru. Odtud. Dvojnásob neuvěřitelné.
Po čtyřiceti kilometrech z Medzilaborců karpatské scenérie končí a staví se před nás panelákové peklo Sniny. Tomuto městu se komunistické panstvo skutečně pomstilo, nic než bezduchá a dnes taky značně zchátralá výstavba 60. a 70. let tu není. Když ve městě o 20 000 obyvatelích konečně najdeme restauraci, jsme v ní jedinými hosty a mladá servírka je evidentně ráda, že si má s kým popovídat. Za nejdražší jídlo z nabídky platíme 3,80 eur (100 Kč) na hlavu i s pitím a vyrážíme dál. Přes Vihorlat.
I ten se před námi tyčí jako stěna, ale mnohem příjemnější než ta panelová ve Snině. Vulkanické pohoří se příkře zvedá z okolních úvalů a nížin až do výšky přes 1000 metrů. A znovu je to docela dramatický pohled, jaký v Čechách rozhodně nehrozí. Chceme přejet západní okraj Vihorlatu a už se těšíme na pohled na širou hladinu Zemplínské Šíravy, to nám bude signalizovat blížící se den odpočinku.
Pohled na severní svahy Vihorlatu z obce Dlhé nad Cirochou
Vihorlat nám však nic nedaruje, nevinně vypadající stoupání z osady Porúbka se záhy zlomí ve dvacetiprocentní svah. Pod šumícími listnáči z čel odkapává na lesní silničku pot. A pak už jen podobně strmý sjezd dolů. Parkujeme bicykly metr od břehu Šíravy a bez rozmyslu skáčeme do vody. Takhle vypadá cíl.
Večer se zastavujeme, snad za odměnu, ve třech restauracích. Návštěva „odjinud“ tu působí nevyhnutelně exoticky. Co vás sem, hoši, přivádí? Tak zní obvyklá otázka. Ne s každým se ale dokážeme dobře dorozumět. Zkuste spisovnou slovenštinu, prosím. Východňárský dialekt nám zní podobně jako nějaké africké nářečí. A místní varianta romštiny, zde též rozšířená, také.
Východní Slovensko je prostě jiný svět. Věděli jsme to předtím a víme zase o něco lépe. Humorně nám to potvrzují obří billboardy propagující zdejší pivo Šariš, které jsou vidět všude. Základem reklamy je, vedle dvou bodrých chlápků s půllitry v krojích, sdělení „MY SME VÝCHOD“. Vedle dálnice, s pozadím betonových sídlišť na okraji Michalovců to vypadá zvlášť bizarně.
Příjezd do Michalovců od Zemplínské Šíravy
Na břehu Vinianského jazera u Zemplínské Šíravy
Ale to už ukrajujeme poslední desítky kilometrů, od Zemplínské Šíravy do Košic. Ještě Dargovský průsmyk a pár posledních terénních vln a metropole „Východu“ je před námi. Košická pěší zóna kolem chrámu svaté Alžběty na chvíli zavoní velkým světem. Je tu vidět pár obchodů světových značek, sem tam kolem projde nějaká načinčaná slečna a dokonce se ukáže i miniskupinka turistů.
Po týdnu polykání karpatských kilometrů jsme odvykli. Tušíme nesnadný návrat do reality a nevíme: nebylo nám tam vlastně líp?
Může se hoditTrasa Jak na to a co sebou Na podobnou výpravu važte každý gram, jinak budete všechny zbytečnosti v prvním pořádném kopci proklínat. V letním období se lze snadno sbalit do brašničky na řidítka a nepřekročit limit 3 až 4 kilogramů, tedy za předpokladu, že budete spát pod střechou. Kromě nejzákladnější železné zásoby není třeba sebou vozit žádné jídlo; krajina je sice řídce osídlená, ale vzdálenost mezi sousedním obchodem/restaurací zřídka přesáhne 20 kilometrů. V Polsku je síť těchto služeb hustší, obchody jsou zpravidla lépe zásobené a mají déle otevřeno než na Slovensku. Noclehy není třeba zařizovat předem, dotaz u místních vás zpravidla nasměruje ke správnému cíli, případně pomůže telefonická konzultace. Na služby typu Booking či Airbnb nelze v těchto odlehlých krajinách spoléhat. |