Nacházíme se na hranici Zeravšanského a Hissarského hřbetu Pamíro-Alajské horské soustavy, která se rozkládá mezi Ťan-Šanem a Pamírem. Oproti odlehlé oblasti Pamíru sem není třeba žádné povolení ke vstupu a dopravní dostupnost je na zdejší velehorské poměry překvapivě velmi dobrá.

Přestože jsou Fanské hory nejnavštěvovanější částí celého Tádžikistánu, stále se pohybujeme v divoké horské oblasti s malým množstvím turistů.

Vzhůru na Mácháč

Díky svérázným a extrémně pohostinným lidem nadchne cestování po této části Střední Asie i náročné dobrodruhy.

Fotogalerie     Zobrazit fotogalerii

Tádžikistán je stále nejchudší zemí bývalého Sovětského svazu. Občanská válka v devadesátých letech porazila zemi na kolena.

Dodnes zde vůbec nefunguje veřejnádoprava a jezdí se sdílenými auty. Dopravu to sice prodražuje, ale zdlouhavé přesuny se alespoň trochu zrychlují.

Po týdenním treku v nejvyšší části Fanských hor se blížíme k jezeru Iskanderkul. Během celodenního přesunu míjíme města Aini, Sarvoda, několik rozpadlých továren, pouliční bazary. Odbočujeme z tahu na hlavní město Dušanbe. Rozpadající se torza asfaltu vinoucí se směrem vysoko do hor nás vedou k jezeru.

Před námi se otevírá pohled na velkou, tyrkysově modrou vodní plochu, která je vklíněna mezi strmé vyprahlé vápencové štíty. Fanské hory jsou někdy přezdívány Asijskými Dolomity a toto scénické jezero je vyhlášená rekreační oblast. Takové tádžické Máchovo jezero.

Ve stínu listnatého lesíku na břehu jezera stojí desítky rekreačních dřevěných chatek - sovětský turistický kemp „turbáza“. V prostorné jídelně ochutnáváme tradiční plov: plný talíř řádně mastné osmažené rýže s trochou zeleniny a kouskem hovězího navrch.

 

Další podávané jídlo je naopak zeleninový „eintopf“ s masem, koprem a výborným chlebem. Jen si sedneme na pláž, od piknikujících Tádžiků v tradičních vyšívaných čapkách dostáváme meloun a misku polévky. Jezero je vyhlášeným piknikovým místem a ve státech Střední Asie jsou venkovní posezení velmi oblíbená.

Iskanderkul není jen jezero, je to ikona divoké přírody Tádžikistánu. Jezero je ledovcového původu o ploše 3,4 km², maximální hloubka dosahuje přes 70 metrů. Necelou půlhodinu chůze od turbázy hřmí na výtoku z jezera vodopád. Kdo netrpí závratí, může si masu padající vody prohlédnout z děsivě vypadající kovové plošiny zavěšené nad hlubokou soutěskou.

Víra nevíra, vodka spojuje

Obcházíme strmé břehy jezera a v romantické zátoce se před námi objevuje nečekaná milionářská vila. Je to „dača“ neboli letní sídlo tádžického prezidenta Emómalí-ji Rahmóna. Ten se drží u moci této chudé země již přes 20 let.

Vítají nás správci sídla a během chvíle s nimi sedíme v jejich malé chatce. Přichází čas na přátelskou družbu. Vodka se pije po velkých stakanech, pojídá se meloun, mleté maso, rajčata. Přichází i na tradiční tance, hudba se line ze řvoucí televize.

 

Kvůli velmi bídné ekonomické situaci v zemi odchází velká část Tádžiků pracovat do Ruska. Muže, kteří tam nějakou dobu pobývali, poznáte lehce. I přes jejich muslimskou víru jim vodka očividně zachutnala. Tito pánové a dvě dámy s největší pravděpodobností už v Rusku také byli.

Další den přichází zasloužený odpočinek u jezera a večerního táboráku. Čas se pokochat strmými homolemi vápenců čnícími k nebi nad blankytnou hladinou, která se nachází v nadmořské výšce 2195 metrů. Voda v jezeru je ale i přes spalující slunce překvapivě studená.

Zbývá nám několik posledních dnů, a tak se rozhodujeme pro krátký dvoudenní výlet do údolí za prezidentovou vilou. Podle staré ruské mapy by tam mělo být pár salaší pastevců. Usuzuji, že tam žádní turisté pravděpodobně nikdy nebyli. Proč by tam někdo chodil? V okolních skalních stěnách se objevují první štoly, kde se za „Sajuzu“ těžilo zlato.

 

Je horko a krajina je vyprahlá. Skromná pěšina se proplétá mezi prastarými pokroucenými jalovci a zeravy. Pro Fanské hory jsou tyto stromy charakteristické a my děkujeme za jejich stín.

O autorovi Pavel Svoboda (*1985) – geograf a fotograf na volné noze. Autor cestopisných přednášek, které již během stovek repríz spatřily tisícovky diváků. Pravidelně publikuje reportáže z cest v řadě českých médií a v současné době vyšla jeho první kniha Napříč Jižní Amerikou, ve které si můžete prožít dobrodružnou výpravu z Ekvádoru přes Peru a Bolívii až na nejjižnější ostrovy chilské Patagonie. Autobusem, pěšky, lodí, stopem.

Pod nízkým plochým sedlem stojí několik kamenných budov. Během chvíle již odpovídáme na oblíbenou tádžickou otázku: „Dáte si černý, nebo zelený čaj?“

Ženy pastevců nás usazují na koberec v zakouřené salaši, hostí nás čajem, jogurtem a čerstvě dopečeným chlebem. Velký kruhový chleba se peče mezi dvěma plechy, které jsou s chlebovým těstem zahrabány v otevřené pícce do žhavého či doutnajícího sušeného zvířecího trusu. I přesto po dopečení krásně voní a má dozlatova vypečenou kůrku.

Ženy mluví rusky jen trochu, stejně jako jejich ušmudlané děti. Nejsou tak vystrojené jako ženy na trhu ve městě, nicméně i zde je vidět tradiční obliba pestrobarevných šatů a šátků.

Čas plyne a v tom mně paní domácí absolutně vyráží dech: „Klidně si mě vyfoť, ale hlavně to nedávej na Facebook!" Časy se mění i v těch nejzapadlejších koutech světa.

Opravdová vstřícnost

A to ještě netušíme, co nás čeká dále. Nezvykle travnaté údolí, kam právě míříme, je plné kempů celých rodin, které sem přijely pokosit louky. Potřebují seno pro dobytek.

 

Hostí nás první rodina, kousek dál druhá, třetí. Navzájem se předhánějí v pohoštění. Všichni bydlí někde poblíž ve vesnicích pod jezerem a kosí zde louky po dobu dvou až třech týdnů. Mile nás překvapuje úroveň angličtiny, kterou hovoříme s několika tádžickými teenagery. Přijeli do hor na prázdniny ze škol v Dušanbe.

„Konečně zas přišly po válce časy, kdy si žijeme tak nějak normálně,“ přikyvují si navzájem jejich otcové a dědové. Nabízejí nudle, maso, jogurt, meloun, vytahují vodku. „Oddychajte, čaj i vodku popijem!“ opakují s železnou pravidelností jednotliví hostitelé. Toto údolí nemůžeme nikdy projít. Tolik neuvěřitelných lidí. Přitom stačí jen kousek odbočit z běžné turistické cesty.