„Dědictví po Němcích,“ pokračoval Torben a dlouze se napil. „Dneska to patří Jihoafričanům, jako vaše Plzeň. Sranda, co?“ a odmlčel se.  Seděli jsme tehdy v malé hospodě v Arushe a dumali o tom, jak zachránit starou dobrou Afriku.

Kilimandžáro je opravdu nejdemokratičtější šestitisícovka (přesněji téměř šestitisícovka – 5 895 m n. m.) na světě. Jako jediná totiž dovoluje, aby se na její vrchol dostal někdo, kdo nemá horolezecký výcvik. Není to žádná procházka Stromovkou, ale když máte sílu a vůli, tak se na vrchol dostanete. Proto je výstup na Kilimandžáro tak populární a proto jej absolvuje stále více lidí. Možná ke škodě masívu a starých legend.

Na úpatí Kilimandžára rostou baobaby. Tady ještě vládne romantická nálada.

FOTO: Archiv cestovatelského portálu Sopka.cz

Není to vlastně hora

O Kilimandžáru se vždy mluví jako o hoře, ale je to ve skutečnosti horský masív. Tvoří jej tři nečinné vulkány Shira, Mawenzi a Kibo. Právě vrcholek vulkánu Kibo se pne až do výšky 5 895 m n. m. a je nejvyšším bodem afrického kontinentu. Má hrdé jméno Uhuru – Vrchol svobody. Jen těžko byste ale našli někoho, kdo by vám řekl, že nejvyšším bodem Afriky je Uhuru nebo Kibo, pro všechny je nejvyšší horou Afriky zcela samozřejmě Kilimandžáro – Svítící hora. Ve starých německých mapách ji můžete najít i pod názvem Kaiser-Wilhelm-Spitze – hora císaře Viléma. Ale zkuste si to vyslovit nahlas a dívat se při tom na nějaký hodně romantický záběr hory. Brrrr, to prostě nejde.

To, co je pro nás celoživotní zážitek, je pro místní nosiče denní chleba.

FOTO: archiv autora

Němci byli první na vrcholu (i když…)

6. října 1889 stanul na vrcholu Kilimandžára Hans Mayer. Zasloužil si to. Pokoušel se vystoupit na vrcholek třikrát během tří let. První pokus musel vzdát, když narazil na souvislou vrstvu sněhu a ledu a nebyl na to vůbec vybavený. Druhý pokus mu překazila revolta domorodců, kteří odmítali německou nadvládu nad svým územím. Ke třetímu pokusu se ale vydal výborně připravený. Jeho tým se skládal z devíti nosičů, horského vůdce, kuchaře a slavného rakouského horala Ludwiga Purtschellera. Legenda vypráví, že pod vrcholek dorazili už 3. října, ale že počkali s výstupem až na 6. října, kdy měl Rakušan 40. narozeniny. Krásný dárek k narozeninám. Tak Němci (a Rakušané) dobyli vrchol Afriky.

Jenže zlí jazykové (především ti afričtí) rádi dodávají, že pány Mayera a Purtchellera vyvedl na Uhuru jakýsi Johannes Kinyala Lauwo z kmene Marangu. A s úsměvem dodávají, že se mu jakýmsi nedopatřením podařilo vystoupat na Uhuru už před Evropany, a to dokonce několikrát. Byl to německý vládní zvěd, tak si zcela demokraticky vyberte, kdo tam byl první. Je to přece nejdemokratičtější skoro šestitisícovka na světě.

Na podobný záběr se musí dlouho čekat, nebo musí mít člověk štěstí.

FOTO: archiv CK Marco Polo

Magická hora

Vybavuji si úplně jasně, jak jsem ji spatřil poprvé na vlastní oči. Už dva dny jsem se potuloval po keňském Amboseli, odkud je na Kilimandžáro jeden z nejlepších pohledů. Chtěl jsem ten kýč zažít. Milovat Afriku a nevidět Kilimandžáro, to přece nejde. Věděl jsem dobře, že je nejkrásnější za východu nebo při západu slunce, a tak jsem vstával každý den za svítání a hleděl do mlhy a mraků. Nic nenasvědčovalo tomu, že by kousek od nás měla vůbec nějaká hora být. Až třetí den ráno začalo slunce z mraků postupně odhalovat tu nádheru. Možná bylo až směšné, jak člověk tajil dech a modlil se, aby vítr nepohnul mraky a ten pohled nezakryl. Trvalo to celé deset patnáct minut. V podvečer jsme dostali přídavek. Kilimandžáro při západu slunce. Navíc s početným stádem slonů. A na téměř celou hodinu.