Ach ti Evropané!

První bílá noha vstoupila na území Serengeti někdy v roce 1892 a byl to nejspíš německý cestovatel a lovec Baumann. Nepřišel ale v nejlepší čas. V oblasti Serengeti právě řádila epidemie moru skotu, a kam Baumannovo oko dohlédlo, ležela mrtvá těla zvířat. Pandemie monumentálních rozměrů vyvolala hladomor mezi kmeny žijícími na zasaženém území a velký migrační tlak, který do budoucna změnil mnohé poměry v této části Afriky. Evropané se tedy po mnoho let Serengeti vyhýbali.

V únoru a v březnu je v některých oblastech Serengeti opravdu hodně zvěře.

FOTO: archiv CK Marco Polo

Nikdo by nevěřil, že jen o necelých deset let později objeví dva britští lovci, James Clarke a Steward Edward White, divočinu v Serengeti úplně v jiné kondici. Zdravou a plnou zvěře. Clarke a White dokázali podle svých záznamů za jedinou návštěvu zastřelit přes 50 lvů. Lovecký ráj byl objeven. Jedna lovecká výprava střídala druhou a přírodní pohromu vystřídala nekontrolovaná touha po trofejích. Loveckou vášeň nezastavila ani první světová válka. Jen vyhnala německou koloniální správu, která měla v plánu zde zřídit rezervaci. Naštěstí už v roce 1928 britští úředníci oprášili německé plány a vyhlásili zákaz lovu v oblasti Ngorongoro a následně i v první části Serengeti. Finální podoba Národního parku Serengeti a chráněného území Ngorongoro byla ustanovena až v roce 1981. Do té doby si lovci nacházeli vždy nějakou cestičku, jak se ke zvířatům dostat.

Skaliska (kopjes) mají v oblibě predátoři.

FOTO: archiv autora

Ukradená země

Byl to jeden z těch večerů, kvůli kterým se člověk musí do Afriky vracet. Kolem ohně už sedělo jen pár lidí. Většina unavená po dlouhém dnu už dávno spala ve svých stanech. Usrkával jsem silné červené z Jižní Afriky a povídal si s naším stopařem Frankem. Tiché pasáže se prodlužovaly. Postupně jsme se každý nořili do svých vlastních myšlenek.

Skaliska (kopjes) vnímali jako mimořádnost i původní obyvatelé (bušmeni). Rádi je zdobili svými symboly.

FOTO: archiv autora

„Byla to naše země, než nám ji Masajové ukradli.“  Podíval jsem se na Franka asi dost udiveně, protože začal vysvětlovat: „Od řeky Mara až po Ngorongoro. To byla naše země, když sem přišli Masajové. Jsou tu sotva 250 let a tváří se, jako by jim to tu všechno patřilo. Ale my jsme tu už tisíce let.“ Frank usrkával kolu s rumem a zdálo se, že se víc a víc propadá do své safari uniformy. Oheň vystřeloval k nebi jiskry a ty stoupaly výš a výš, až se ztratily mezi hvězdami. Nebe se zdálo nekonečně hluboké.

Roztroušená skaliska (kopjes) jsou malými dominantami v ploché krajině.

FOTO: archiv CK Marco Polo

„Měl jsem za to, že jsme na masajské půdě,“ pošťouchl jsem Franka k dalšímu povídání. „Podle Masajů a vlády. Také všechny kompenzace jdou jen Masajům. Dostávají peníze na školy, dostávají náhradní půdu, dostávají nárok na samosprávu. Jejich stáda se zvětšují a devastují buš, a když přijdou sucha, vláda je odškodní za uhynulá zvířata. Nám zakazují migrovat a lovit. Ne vláda, Masajové, jsme přece na jejich půdě. My na jejich půdě. Už nás žije jen něco málo přes 1000.“

Věděl jsem, že Frank je Hadzabe, bushmen, san, křovák. Jsou to nejlepší stopaři s udivujícími schopnostmi vidět v divočině věci, kterých si vůbec nevšimnete. Je štěstí mít pro skupinu stopaře Hadzabe.

„Nahnali nás k jezeru Eyasi a dělají z nás atrakci pro turisty. Ale my potřebujeme putovat, kráčet krajinou, žít s buší, lovit. Já nebudu nosit masajské oblečení a pěstovat rajčata jako Iraqw.“ Občas to asi musí z Franka ven. Naštěstí má práci, která ho vrací do buše. Ale možná někde tady jsou kořeny všech afrických konfliktů.  Ten večer už Frank nepromluvil. Nakonec zůstal u ohně sám a kolem byla Serengeti – místo, kde se země ztrácí v nekonečnu.

Koncentrace predátorů v období února a března roste. Pakoně a zebry přivádějí na svět novou generaci.

FOTO: archiv autora

Kam se vydat v únoru a březnu?

Serengeti je obrovské území. Sám národní park má rozlohu 14 763 km², ale jsou na něj napojena další chráněná území, která mají jen o něco volnější režim pro pohyb stád Masajů nebo jsou v soukromých rukách. Dohromady je chráněno přes 30 000 km² krajiny. Odpovídá to součtu rozlohy Středočeského, Jihočeského a Plzeňského kraje. Je tedy celkem logické, že nelze za dva nebo tři dny návštěvy prohlédnout tak velké území a je třeba velmi dobře zvážit, kam se vydat.

Krátké deště naplní některá napajedla. Hroši si přijdou na své.

FOTO: archiv CK Marco Polo

Nejlepšími územími v tomto období jsou území jezera Ndutu a Pláně krátké trávy. Tisíce pakoňů a zeber na těchto územích přivádí v únoru na svět svá mláďata a pohybují se po těchto územích až do konce března nebo začátku dubna. Potkáte tu velké množství predátorů a na jezeře Ndutu v té době končí své zimování tažní ptáci. Mohou vás zastihnout krátké deště, které možná zkomplikují vaše safari, protože nebudou sjízdné úplně všechny cesty. Ale zkušení stopaři a rangeři vědí, kudy jet. Ke zvěři nikdy není v tomto období daleko. Neuvidíte mnoho slonů, za nimi musíte do Tarangire.

Výběr správného auta na safari je velmi důležitý.